Do I detect a flicker of fear? Ah, yes...

Konec vyprávění o příhodách jedné vlčí smečky

21. prosince 2012 v 21:12 | Pooky |  Lupus In Fabula
Epilog?
.
Severus se tvářil nakvašeně. Tohle bylo potřetí v dvaceti minutách, co ho tu Potter nechal samotného s Teddym na hlídání. Osobně proti malému metamorfovi nic neměl, dokonce ho docela rád choval, ale přece jen tu bylo jisté status quo, které bylo třeba dodržovat. Jako říkat Harrymu 'Pottere' a Lupinovi 'vlkodlaku'. Ušklíbat se namísto úsměvů, jež mu občas hrozily proniknout na rty. Být sarkastický k jejich vstřícnosti a přátelství. Tak to prostě fungovalo. Vždy nosil Lupinovi lektvar osobně. A vždy se tu zdržel, ať už na čaj či večeři. Poslední dobou chodíval o něco dřív, zbyl-li mu čas. Zjistil, že Potter není tak nesnesitelný, jak se mu kdysi zdálo a jeho tlachání o ničem, zatímco spolu sledovali hrajícího si Teddyho a čekali, než se Lupin vrátí z práce, Severusovi obvykle značně vylepšilo náladu. Ne že by to na sobě dal znát, pochopitelně.
"To je dost, Pottere," zavrčel, jakmile se tu mladý muž znovu objevil. "Nejsem pečovatelská služba a to dítě nemá nejmenší špetku dobrých mravů," pokývl k Teddymu. Ten si právě patlal krupicovou kaši po čele. "Člověk by až věřil, že ho vychovali vlci."
Harry podezřele zbělel a do očí mu vhrkly slzy.
Severus překvapeně zamrkal.
Pro jistotu se ušklíbl.
"No snad jsem tolik neřekl. Vím, že přecitlivělost je nebelvírům příznačná, ale-"
Severus se zarazil uprostřed věty. Vyskočil hbitě ze židle a akorát stačil zachytit Harryho padající postavu, než by hlavou tvrdě dopadla na dlážděnou podlahu.
Opatrně ho položil a zkontroloval životní funkce. "Omdlel," vyřkl nahlas překvapeně.
Rozhlédl se po místnosti, napůl čekajíc, že odněkud vyskočí rozesmátý Lupin a odvolá ten idiotský žert. Ale nic se nedělo. I Teddy byl zticha a zvědavě sledoval, co přijde. Severus sebral Harryho ze země a přenesl ho na pohovku.
"Pottere," zatřásl s ním jemně.
"Harry?"
Bledou tvář s tmavými kruhy pod očima rámovaly prameny černých vlasů, které Harrymu spadaly až po ramena. Oči zavřené, dech slabý, tep bijící jako srdce zděšeného ptáčete. Severusovi to nápadně připomnělo jeho návštěvu u svatého Munga právě před rokem. Nezdržoval se a letaxem zavolal Poppy Pomfreyovou.
.
Hlasité prásk! jako výstřel z pistole prořízlo poklidné odpoledne a vzadu za jednou z knihoven někdo leknutím upustil na podlahu knihu. Removy ruce sklouzly z hromádky, kterou právě ukládal do polic, k hůlce schované v zadní kapse kalhot.
"Lupine!"
Severus si proklestil cestu mezi malými židličkami v dětském koutku přímo k vlkodlakovi. Dvoje vykulené oči v užaslých a zároveň zděšených dětských tvářičkách sledovaly každý jeho krok.
"Co tu vyvádíš, Severusi?" šeptal urgentně Remus a pokoušel se ho odtáhnout pryč, do zadní části obchodu.
"Chceš mi vyděsit zákazníky? Nezapomínej, že jsou to mudlové," dodal zamračeně a opatrně se rozhlédl kolem. Kromě dětí, které si teď na Snapa ukazovaly a vzrušeně šeptaly, je sledovaly z horního patra také maminky usazené u čaje.
"Je mi upřímně jedno, co si kdo pomyslí," zasyčel Snape a setřásl Removu ruku z lemu svého hábitu. "Od čeho jsou asi paměťová kouzla," řekl s pozvednutým obočím.
"Vyrušuješ mě v práci, jen abys tu mohl zaklít pár nic netušících lidí?"
Severus si znovu rádoby nevzrušeně urovnal tmavý hábit.
"Ne. Jen jsem se domníval, že by tě mohlo zajímat, že tvé vlkodlačí dítko je v péči Minervy McGonagallové-"
"Co?"
"Zatímco tvůj milý leží v bezvědomí na ošetřovně u madame Pomfreyové," dokončil.
Remus se zprudka nadechl, ale neměl slov. Zůstával stát s ústy dokořán a očima zděšenýma.
"Byl jsem té dobroty a přišel tě o tom spravit," pokračoval ledově Snape. "Sám nevím, kde se ve mně taková hloupě mrzimorská starostlivost vzala."
"Severusi," našel Remus řeč a opět se chopil Snapova hábitu, "co se stalo?" zatřásl s ním.
Snape chytil Lupinova zápěstí do svých dlouhých prstů a s dalším prásk! je oba přemístil pryč.
.
"Už je to dobré," uklidňovala rozčileného Rema Poppy Pomfreyová, hned jakmile vrazili do předpokoje na ošetřovně, "Nešlo o nic vážného."
"Poppy, co se stalo?"
"Harry potřebuje víc odpočívat, Remusi," pokárala ho, ruce na bocích a nesmlouvavý výraz ve tváři.
"Ale-"
"Žádné ale. V jeho stavu můžeme být rádi, že to dopadlo, jak to dopadlo."
"Ale co je mu? Co se mu stalo?" Remův hlas začal nabírat na intenzitě. Zdálo se, že mu nikdo není ochoten říct, co je s Harrym špatně. Navíc měl být nazítří úplněk a to ho nedělalo o nic trpělivějším.
"Vždyť ti říkám, že je vyčerpaný. Nejraději bych si ho tu na pár dní nechala…"
"Vrací se mu to?" přerušil ji Remus.
"Prosím?"
"Ta kletba," Remus začal rozčileně přecházet pokojem. "Harry není ještě docela v pořádku, některá kouzla… Vrací se mu to, viď Poppy? Neupadne zpátky do kómatu?"
"To si nemyslím," namítla.
"Měl jsem se o něj líp starat," neposlouchal ji už Remus. "Nenechávat ho s Teddym samotného, bylo toho na něj moc."
"To ne, Remusi, je to hlavně kvůli-"
"Harry je teď zase na pokraji vyčerpání - jenom díky mně!"
"Je v jiném stavu, Lupine," utrousil Snape ode dveří.
.
"Co- Cože?!" vyhrkl Harry.
"Vlkodlaci-" zopakoval Remus.
"Ne!"
"Pochop, vlk-"
"Ne!!! Lalalalá, já tě neposlouchááám," rozcuchaný černovlasý mladý muž prudce zavrtěl hlavou, přikryl uši dlaněmi a hlasitě nemelodicky prozpěvoval.
"Harry," řekl starší z mužů lehce káravě, když ho uchopil za obě zápěstí a odkryl mu uši.
"Reme," zadívaly se na něj zelené oči naprosto vážně.
"Harry, jsi těhotný," prohlásil Remus, hlas plný přesvědčení.
"Remy, já nejsem vlkodlak," odpověděl Harry stejný tónem.
"Já jsem," zdůraznil Remu.
"A co?"
"Alfa vlkodlak," přidal Remus.
Harry si odfrkl.
"Můj partner může otěhotnět," pokoušel se muž s šedinami v plavých vlasech neúnavně protlačit své tvrzení do partnerovy pohledné, avšak velmi tvrdohlavé palice.
"Ó, vážně? Jak?" pochyboval o jeho slovech Harry se zdviženým obočím a sarkastickým úšklebkem.
Remus si povzdechl a začal znova od začátku.
"Vlkodlaci jsou magická stvoření. Nefungují podle stejných biologických zákonů jako lidé nebo třeba vlci…"
Harry ho nenechal domluvit.
"To jsme se v OPČM neučili," zvedl bradu vyčítavě.
"Za to já opravdu nemůžu," Removi pomaloučku docházela trpělivost.
"Učils ji!"
"Byl jsem na neschopence!"
Chvíli se navzájem rozčileně měřili pohledy a pak se Harry rozesmál. Remus na něj chvilku nevěřícně zíral, než se nakazil jeho smíchem. A smáli se pak dlouho. Hystericky. Harrymu tekly z očí slzy. Remus se držel za břicho. Oba lapali po dechu a Harry dostal škytavku. To je znovu rozesmálo. Nakonec, když i poslední vlnky bláznivého smíchu zmizely v dáli, Harrymu stále tekly slzy po tvářích a jeho tělem co chvíli otřáslo škytnutí, přivinul ho Remus k sobě a pevně sevřel v objetí.
"To bude v pořádku," řekl tiše.
"Jak by mohlo?" zeptal se slabým hlasem Harry.
"Já jsem tady. Postarám se, aby všechno bylo v pořádku. Věř mi, lásko," políbil Harryho do vlasů.
Harry si povzdechl, "Ok."
.
A v pořádku snad i všechno bylo.
.
.
.
KONEC



Vlk a pes (Jean de La Fontaine)
Jednoho času byli psi tak ostražitými hlídači, že se nechtělo vlkům v oblíbeném jim loupení domácího skotu nikterak dařiti. Byla to bída pro vlky, kteří tak dosti hladu zakusili a tím až na kost a kůži zhubeněli.
Takovýto vychrtlý, sesláblý vlk potkal kdysi psa krásného, silného, vykrmeného, jehožto srst tučností se leskla. Rád by se byl vlk na něj vrhl, jej zadávil a do svého brlohu zavlekl, aby si zas jednou pochutnal; avšak necítil se k tomu dosti silným a na psu bylo viděti, žeby se statečně bránil. Protož přiblížil se k němu pokorně a jal se oulisně jej chválit, jak jest tučný, že se jeho mocné postavě obdivuje.
"Záleží jenom na tobě," odpověděl pes, "abys byl rovněž tak vykrmený jako já. Opusť les, tím si prospěješ, neboť ty i tvoji soudruzi tam trpíte nouzi, a konečně vám tam nezbude nic jiného, než hladem zahynout; a k tomu jste ve stálém nebezpečí a nejistotě, smrt na vás číhá se všech stran. Následuj mne, a povede se ti výborně."
"A co bych musel činit?" ptal se vlk.
"Skoro nic," řekl pes; "štěkat na lidi, kteří nosí hole, a na žebráky a vyhánět je, lichotit se k domácím a lísati se k pánovi. Zato se ti dostane kostí kuřecích, holubích a jiných lahůdek."
"Což o to, to vše by se mně líbilo," pravil vlk a již běží vedle psa k domovu jeho. Cestou ale spozoroval, že krk psův jest odřen. "Co to znamená?" ptal se.
"Nic, maličkost," odpověděl pes; "to jest od obojku, kterým jsem připoután."
"Připoután?" s úžasem zvolal vlk. "Nemůžeš tedy běhat kudy ti libo?"
"Ne vždycky," byla odpověd. "Ale co na tom záleží?"
"Tolik, že ze všech tvých rozkoší se mi už nechce žádné a že bych za tu cenu nechtěl žádný poklad."
To praviv odběhl vlk a posud volně lesem se toulá.
 

15 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Miriam | Web | 2. března 2013 v 23:21 | Reagovat

jé to je tak moc pěkný článek...no prostě super, dávám 1ničku s hvězdičkou :-) ...váš blog je jeden zmála nej nej super wautip blogem :-)

2 lia | 9. března 2015 v 22:36 | Reagovat

naprosto úžasná povídka. krááááása :-)  :-)  :-)  :-)

3 matket | 23. dubna 2015 v 22:33 | Reagovat

Nádherná povídka :-)

4 Karin | 27. května 2018 v 18:52 | Reagovat

Moc pěkné. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama