Do I detect a flicker of fear? Ah, yes...

Vlčí děti

15. srpna 2012 v 21:54 | Pooky |  Lupus In Fabula
.
Andromeda Tonksová, rozená Blacková, byla všechno jen ne spokojená. A jak by mohla být? Ano, ano, narodila se do starobylého a vznešeného roku Blacků, ale nikdy se tam jaksi necítila. Bílá ovce. Její muž, její hořce oplakávaný Ted byl z čistě mudlovské rodiny. A milovala ho vroucně a oddaně celé ty dlouhé roky, po které spolu byli, po které ji její vlastní rodina zavrhovala. Jenže mu nikdy tak úplně nerozuměla. Čistokrevná. Jediná dcera Nymfadora byla metamorfmág, nebelvírka, bystrozorka a v neposlední řadě dost neohrabaná. Z duše nesnášela své křestní jméno. Ach, jak se jí po ní stýskalo. Po jejích protočených panenkách při každé Andromedině připomínce dobrých mravů. I po těch útrpných pohledech, jež si s Tedem vyměňovali za jejími zády. Po jejích legračních nosech a šíleně barevných vlasech při jakékoli slavnostní večeři. Po jejích věčných zakopnutích o kdeco, pádech a rozbitých šálcích od čaje, vše vždy odbyto lehkým veselým smíchem. Hádaly se. Nejen o nicotnostech, maličkostech jako skládání prádla. O důležitých věcech jako láska, manželství, rodina, budoucnost. O tom, kdo se má bít za lepší svět a kdo zůstávat v bezpečí domova. Oheň a voda. Zůstala tu sama, s vnoučkem sotva měsíčním. Nedovolila si truchlit. Zhroutit se? Ne. Byla Blacková. A co víc, bylo jí zapotřebí. Tolik práce. S maličkým Teddym a později se Starostolcem. Zvolili ji. Ted by byl pyšný - byl by ji políbil lehce na ústa a pokývl v uznání hlavou, pak mrkl na Doru a ta by se rozesmála. Přestože byla v jednom kole od rána do večera, nedokázala přestat s přemítáním, co by kdyby. Vlkodlak.
.
Ne, nebyla spokojená. Nebyla šťastná. Snad už nikdy nebude. On by však mohl být, i přes své prokletí. Přes všechno, čím prošel. Dora by mu to přála. Věděla. Vybrala přece mladého Pottera Teddymu za kmotra. Hrdina. On si zasloužil být šťastný. Nehorázné, jak se k němu teď lidé chovají. Mají tak krátkou paměť? Obětoval se pro ně. A našel-li svoje štěstí právě s vlkodlakem, snad by jim neměla bránit. Nakonec stejně vše záleží na Teddym. Ten malý rošťák je oba zbožňoval a oni jeho. Teddymu dlužila. Rodinu, lásku, štěstí. Spokojenost.

.
Removi bylo do zpěvu. Protože nikdy zpívat neuměl a před lidmi se rozhodně neodvažoval s tím začínat, tiše si pobrukoval. Bylo páteční dopoledne, skrz vitráže ve výloze sem dopadaly barevné sluneční paprsky stále ještě příjemně chladného letního dne a ve vzduchu se mezi částečkami prachu z množství knih vznášela vůně kávy. Pracoval zde teprve druhým týdnem, ale už to tu miloval. Na celém tomhle městečku bylo cosi magického - snad to, že bylo docela mudlovské. Harry si to tu oblíbil okamžitě. Vlastně jen chtěli najít chatu na nějaký ten pobyt v přírodě. Londýn se člověku omrzí a Remův srub byl maličký a v dost špatném stavu. Jednopodlažní domek poblíž lesa, na samém okraji malého městečka a s výhledem do krajiny se zdál ideální. Dvě ložnice, koupelna, obývák s kuchyní a prostorná terasa. Bytelný sklep. Divoká zahrada. Louka hned za domem a skrz ni se vinoucí cesta směrem ke vzdáleným stavením. O samotě, ale ne opuštěný. Čtvrt hodinka chůze k náměstí, kde přímo naproti radnici seděl v podloubí krámek s knihami. Starými i novými, ke koupi i půjčení. S kavárnou po jedné straně a pekařstvím po druhé. Byly tam pohodlné staré sedačky i proutěná křesílka a nízké stolky s lampami, dětský koutek ke hraní a dvě poschodí plná knih ve vysokých policích. Úplný ráj a Remus nevědomky zastavil u inzerátu ve výloze, hlásajícím volné místo prodavače. Harry si samozřejmě všiml.
.
Nebylo to ráz naráz. Stěhování nikdy není. Harrymu už bylo mnohem líp, ale Remus se stejně strachoval. Většinou se pohádali o tom, co by měl a neměl Harry dělat, a Remus ho nakonec prostě vykázal s Teddym ven do zahrady a sám se oháněl hůlkou ve změti krabic.

.
Před Hermionou se zas jednou tyčilo nelehké rozhodnutí. Vždy byla pyšná na svůj pronikavý intelekt. Svou schopnost zjistit si potřebné informace, zvážit všechny okolnosti i varianty a vybrat řešení, které bylo ze všech nejoptimálnější. Často neměla pořádně z čeho vycházet, nedostávalo se jí správných zdrojů ani času k přemýšlení, a přesto obvykle precizně vyhodnotila situaci a zvolila si správně. Pokud se ovšem nespletla.
.
S lidmi se pletla častěji než s fakty. Možná ani nešlo najít správné řešení nebo možná potřebovala jen víc cítit a méně přemýšlet. Možná. Byla tu kouzelnická válka. Lidé umírali. Mudlové proti kouzelníkům zcela bezbranní. Ona byla jednou z nejhledanějších osob. Tak proč jí její rodiče měli za zlé, co udělala? Ochránila je přece. Jediná dcera. Sedmnáct. Sama. Pronásledovaná, mučená. Proti nemožné přesile. Zapomenutá. To oni ji měli chránit, ale neznali ji. Už rozuměla. Nešlo to vzít zpátky.
.
Nejlepší přítel. Vždycky spolu. Jeden za všechny a všichni za jednoho. Tři mušketýři. Nastražená volba mezi láskou a přátelstvím - tenkrát nepřemýšlela. Ale nelitovala. Všechno zlé je pro něco dobré a Harry tím, zdálo se, získal… Vítězství. Douhá nemoc a pomalé uzdravování, slabost a oddaná péče Rema Lupina. Mohl být zmatený. Vždycky toužil po tom, aby se někdo staral. Nebo se pletla? Mohla to být láska? Chtěla tu možnost odbýt, láska, to byl Harry s Giny, ne tahle parodie.
"Není to naše věc," prohlásil k tomu Ron. Promluvil si s Harrym a snad to s ním i urovnal. Neměli se mu plést do života. Byl však její přítel. Co když mu Remus ublíží? Co když o něj přijde?
"Harry? Jsi tam?"
"Babababa- ne!"
"Harry?"
"Hermiono? Ahoj. Teddy našel telefon."
"Ach. Jak se má?"
"Fajn. Roste. Už běhá a není k zastavení," zasmál se krátce nad něčím, co neviděla, "Ne, Teddy. Nesmíš, nenene."
"Remus není doma?"
"V práci."
"A jak se cítíš?"
"Je mi fajn."
"Fajn."
"Hmmm. Co ty? Pořád co dělat?"
"Ó, vždyť víš - přidělili mě k oddělení pro péči o kouzelné tvory. Ty regulace jsou jedna veliká změť, kterou se nejdřív musím prokousat, než budu moct něco změnit."
"M-hm, a jak jde Ronovi trénink?"
"Stěžuje si," řekla s dávno zažitým povzdechem nad Ronovými návyky, "Poslyš, Harry-"
"Ano?"
"Ty a Remus-"
"Ale ne. Už ne," zavyl útrpně.
"Harry," přerušila káravě.
"Co?"
"Jsi šťastný?"
"Šíleně. Nemožně."
"Opravdu?" váhala, jak brát tuto odpověď.
"Hermiono?" oslovil ji vážně.
"No?"
"Miluješ Rona?"
"Ano."
"Jak to víš?"
"Co? Nerozumím,"
"Jak víš, že je to láska?"
Chvíli mlčela. Teddy v Harryho a Remově domě na druhém konci sluchátka zavýskal.
"Prostě to vím, Harry."
"Hm. A jsi šťastná?"
"Oh. Většinou. Ano. Asi ano."
"Tak vidíš."
Zas bylo chvilku ticho. Přemýšlela, co říct. Co mohla říct?
"Omlouvám se."
"Za co?"
"Vždyť víš. Bála jsem se o tebe."
Povzdech. "K čertu," zamumlal.
"Co?"
"Nemůžu se na tebe zlobit," zabručel.
Usmála se.
"Taky jsem se bál," přiznal.
"O sebe?"
"O tebe, lásko, Ron je idiot."
Rozesmála se. Smál se s ní.
"Harry…," protáhla.
"To nic," odvětil, "Vím, že by ti neublížil. Ne úmyslně. A kdyby přece, máš mě."
"Rozumím. Byla jsem," zaváhala, ale dokončila: "…hloupá. Promiň mi."
"Dost o tom."
"Uvidíme se?"
"Přijď. Budeme tady. Řekni pápá, Teddy."
"Ne!"
"Pa, Harry."
.
Harry položil sluchátko z dosahu modrovlasého dítka.
"Jsi jedna velká nepředloženost, Tede Remusi Lupine," prohlásil rázně k Teddymu, který stál v hromadě odpadků rozsypané po podlaze.
"A tohle na mě vůbec neplatí," namítl vykulenému pohledu dětských očí.
Život byl dobrý.
.
"Mmmm," zavrněl a přitulil se blíž.
Remova velká teplá dlaň jemně přejela po jeho zádech a paže ho přitiskla blíž k Removu boku. Zamrkal do mihotavého světla. "Jak to skončilo?"
"Happyend," pousmál se starší z obou mužů.
"Vážně?" zívl.
Remus na něj shlédl s pobaveným úsměvem na tváři.
"Kráska a zvíře, Harry. Co jsi čekal, tragédii?"
"Možná," připustil také s úsměvem. "Podle názvu to mohl být skvělý horor."
Remus jen potřásl hlavou.
"Chceš jít spát?"
"Ne," zamítl Harry. "Ale chci si jít lehnout," dodal s hravým úsměvem, než se natáhl výš, aby Rema políbil na ústa.
Silné paže ho přivinuly ještě blíž a Harry ty svoje omotal kolem Remova krku.
Dlouze se políbili. Harry se pak zadíval do jantarových očí plných něhy. Na jeho rtech znovu pohrával laškovný úsměv.
"Remy," načal.
"Hm?" Remus zlehka proplétal své prsty mezi prameny pocuchaných černých vlasů.
"Remy," zopakoval důrazněji, přehoupl své tělo obkročmo do Remova klína a zadíval se na něj. Jeho tvář teď byla o maličko výš a on se díval do Remových očí nezvykle svrchu.
"Ano, lásko?" Remus ho znovu něžně políbil.
Harry ho kousl do rtu.
Pak přes ten ret v omluvě přejel jazykem. Po dalším polibku se odtáhl.
"Pojď do postele," vyzval.
"Unavený?"
"Ani trochu."
"Harry…"
"Chci tě," přitiskl se blíž.
Remus se tvářil pochybovačně, "Je to brzy, nemyslíš?"
Harry ho kousl do ucha, "Nemyslím."
Removy dlaně ho sevřely v pase. "Nekousej," varoval ho.
"Nebo co?" Harryho zuby stiskly citlivou kůži za uchem.
Rázem se ocitl ve vzduchu, pevně sevřený ve vlkodlakově objetí.
Zasmál se a omotal kolem něho i své nohy. Znovu se políbili a Remus je oba jistým krokem odnesl do ložnice. Upustil Harryho doprostřed velké postele a dlouze se na něj zadíval.
"Víš to určitě?" zeptal se.
Harry se nadzvedl do sedu a shodil ze sebe triko. "Jistě."
Natažený na jejich posteli si potom pomalu rozepínal knoflíky u džínů. Remus se nehýbal, ale v šeru byl znát záblesk zubů, jak se usmíval.
Harry se vysoukal z kalhot včetně spodního prádla a skopl oboje na zem. Opřel se o lokty. Zaklonil trochu hlavu, aby v měsíčním světle odhalil své bílé hrdlo.
"Pojď ke mně," lákal.
Remus se nad ním sklonil a začal si konečky prstů pohrávat s citlivými místy na Harryho těle. Noční klid rušily jen Harryho tiché steny a Remův zrychlený dech.
"Blíž," zaprosil.
Remus se odtáhl.
Zaraženě k němu vztáhl ruce, v očích otázku.
Remus jeho dlaně uchopil do svých, obě políbil a pak ještě vtiskl letmý polibek na Harryho rty, než vstal, aby se v rychlosti vysvlékl.
"Remy," vzdychl Harry spokojeně, když se vrátil do postele.
"Jsem tady," zašeptal mu jeho vlkodlak do ucha.
"Blíž," přitáhl si ho k sobě.
Líbali se a hladili jako už tolikrát dříve. Tentokrát chtěl Harry víc.
"Vem si mě," řekl.
Remus už se znovu neptal.
.
"Ach, Moony," povzdechl si v jeho objetí o něco později.
"Miluju tě, Harry," zachraptěl Remův hlas.
Harry nadzvedl hlavu z jeho ramene a zkoumavě se na něj podíval.
"V pořádku?" staral se Remus.
"V nejlepším," přitakal Harry. "A ty? Vrčel jsi na mě," pousmál se. Jemu to v nejmenším nevadilo.
"Právě jsem ti to přeložil," řekl Remus stroze. Jeho tváře se začervenaly.
"Á," přikývl Harry a znovu se přitulil. "Taky tě miluju, Remy."

 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lena | 19. srpna 2012 v 17:24 | Reagovat

Prostě báječné!!!!
Už jsem ani nedoufala v pokračování. Moc děkuju.

2 tess | 21. srpna 2012 v 23:05 | Reagovat

Já tuhle povídku prostě miluju. Už sem se začínala bát, že se pokračování nedočkáme. :-D Líbí se mi vývoj harryho a remova vztahu. Půsůbí tak tak přirozeně a správně. Už se těšim na další kapitolu. Snad se tady objeví o něco dřív naž tahle, ale hlavně, že se objeví :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama