Do I detect a flicker of fear? Ah, yes...

Vlčí smečka

31. července 2011 v 16:35 | Pooky |  Lupus In Fabula
Čaj byl vypit v pochmurném tichu. Remova mysl se zaobírala temnými myšlenkami ohledně nastávající noci, Harry s drobnou vráskou na čele upřeně zíral do svého šálku a Snape, nemajíc se s kým hádat, poklidně mlčel jen s mírným úšklebkem na rtech. Brzy nastal soumrak.
"Harry, vážně-," začal znovu Remus.
Harry k němu přistoupil a beze slov ho pevně objal. Remus si zhluboka povzdechl a krátce ho stiskl v náručí. Nato se se Severusem za patami vydal po schodech dolů ke sklepu. Harry se pomalu dobral zpátky do salónu.
Naškrábal právě krátký vzkaz na kus pergamenu a poslal s ním Hedviku ven, když v zátylku ucítil něčí pohled.
"Zdá se, že se nechystáš strávit noc jinde," podotkl Snape.
Harry naklonil hlavu ke straně a pak pokrčil rameny, "Ne," odpověděl. "Proč je to problém?"
"Lupin by se neměl dostat ven," vyhnul se Snape odpovědi, "Přesto, přidám další zaklínadlo na tyhle dveře," dodal a začal své pošetilé mávání hůlkou kolem zárubní u vchodu do salónku. "Pokud ho uslyšíš škrábat na druhé straně, doporučuji cestu letaxem do Bradavic," pokývl bradou k hořícímu krbu. "Předpokládám, že ředitelka by nebyla proti, kdyby ses rozhodl pro návštěvu už teď, Pottere," dodal ještě.
"Zůstávám." Harry nebyl nic než tvrdohlavý, když se jednou pro něco rozhodl. "Co je s Moonym?"
"Tys nikdy nenapsal ten esej o vlkodlacích, že ne?" zašklebil se na něj Severus Snape nepříjemně. Několika dlouhými kroky byl u krbu a bral si do dlaně letax. "Lupinův vlkodlak si na tebe dělá nároky. A jak lépe si něco vymoci, než násilím?" Se zahučením plamenů byl pryč.
.
Že to byla dlouhá noc, není třeba zdůrazňovat.
Dveře ani nový zámek na nich nevydržely. Moony chtěl ven. Byl teď mnohem silnější než dříve. Ve vzduchu cítil sladkou mámivou vůni. Chtěl jí být co nejblíž. Zastavil se v prvním patře a nasál vzduch. Harry byl tady. Hned za těmito dveřmi a sám. Zvrátil hlavu a dlouze zavyl. Moonyho radost zarazil Remův jasný pokyn. Zůstaň. Vyštěkl. Nebyl žádný cvičený pes. Byl vlkodlak a chtěl-li něco, tak… Zůstaň! Moony zavrčel. Ještě jednou nasál do nosu známou vůni. Uklidnila ho. Jeho druh byl v bezpečí. Veliké vlčí tělo zablokovalo celý vchod do salónu a Moony složil hlavu na packy, odfrkuje si nad Removou panikou. Vždyť chtěl Harryho jen pozdravit. Ujistit se, že je v pořádku a možná mu olíznout dlaň. Oknem vysoko ve stěně sem dopadalo bílé měsíční světlo. Lady Luna ho vábila ke hře a dovádění. Snad jindy. Teď se totiž musel postarat o svou smečku.
Harry se probral z neklidného polospánku. Celý rozlámaný ze své polohy na pohovce, zívl a prohrábl si vlasy. Svítalo. Měsíc byl dávno pryč a on neměl času nazbyt. Opatrně otevřel dveře do chodby. Minulou noc se mu zdálo, že se vytí ozývá přímo zpoza nich. Ozvěna nejspíš. Po Moonym tu nezbyla ani stopa.
Došoural se do přízemí, nezamířil však ke kuchyni. Přijde? Posadil se na spodní schod a čekal. Po dlouhé chvíli se ozvalo zaklepání. Harry si zároveň oddychl i zachmuřil se, načež kývl Kráturovi, aby pozvaného hosta vpustil dál.
"Ahoj, Rone," pozdravil vysokého zrzka na svém prahu.
.
Ron byl bledý a v ruce držel pomačkaný list pergamenu. Očima těkal po vstupní hale. "Snape?"
"Jen přinesl Removi lektvar," doplnil Harry a zvedl se opět do vzpřímené polohy.
"Harry…"
"Novináři, Rone?"
"Já jim nic neřekl!" zrudnul ve tváři. Pak sklopil oči k podlaze, "Od té bitvy o Bradavice nám jsou furt za patama. Mně a Hermioně." Pokrčil rameny ve snaze odbýt to.
"Hmm," Harry viděl zmínky ve Věštci i Týdeníku čarodějek. Každý chtěl vědět více o nejbližších přátelích chlapce, který zdolal Vy-víte-koho.
"A ten lékouzelník?"
Ron se znova rozhlédl kolem. "Nepůjdeš se mnou?"
"Kam?" nechápal Harry.
"Do Doupěte," objasnil Ron. "Nemusíš tady být, Harry."
"Jsem doma."
"Tohle není normální," prohlásil Ron celkem hlasitě, "Ty a Lupin? Co to má znamenat, Harry? Nic mu přece nedlužíš!"
Nedostal se dál. Harryho pěst na jeho čelisti ho zarazila.
Harry lehce zavrávoral, jeho oči však metaly blesky. Chvíli jen stáli a mlčky na sebe zírali.
"Jestli myslíš, že to bolelo-"
Harry mu vrazil druhou přímo do nosu.
"AU!" zacouval od něj Ron. "Sakra, Harry!" držel si nos a tiše nadával. "Zbláznil ses?!"
"Chceš jednu do třetice?!" prsknul Harry.
"Nemůžeš mě zmlátit, kámo, jsi na to moc malej," podotkl Ron celkem přátelsky, ale držel si odstup.
"Ty jsi takovej pitomec, Rone!"
Ron se nadechl k protestu.
"Mlč," zarazil ho pevně, "Myslíš, že máš právo sem vpochodovat a říct mi, co mám dělat? S kým a jak se můžu stýkat? Kdo ti dal právo řídit můj život, co? Pokud vím, nechtěl jsi se mnou a mými dramaty mít co dočinění."
Harry funěl vzteky. Ron ho dokázal vytočit jako málokdo.
"Omlouvám se," zašeptal Ron zničeně. "Omlouvám se, že jsem utekl. Vím, že jsem - že jsem byl-" zhluboka se nadechl a začal znova. "Chtěl jsem se vrátit hned, jak jsem se přemístil. Věř mi, Harry," řekl, načež se pousmál, "a Hermiona by mě byla dovlekla zpět i kdyby ne."
Harry na něj mlčky zíral. Tenhle rozhovor se mu zdál o dost opožděný a docela zbytečný.
Ron rychle pokračoval, "Jenže jsme tehdy rovnou narazili na bandu lapků a nemohli se dostat pryč. Sebrali nám hůlky a dohadovali se, co s náma. Když jsme se z toho nakonec dostali a přemístili se pryč, zas jsem se odštěpil. Hermiona neměla svojí kabelku… vůbec nic, jen naše hůlky. Museli jsme k Billovi a Fleur pro pomoc. A když jsem se pak zas mohl přemísťovat, už jsi byl dávno pryč," dokončil s dalším pokrčením ramen a povzdechem.
Harry zatřásl hlavou a taky si povzdechl. Tohle byl prostě celý Ron. Dělal věci, co vám ublížily, aby se pak přiloudal zpět s pohledem nakopnutýho štěněte a ne tak docela dostatečnou omluvou a Harry mu vždycky odpustil, protože to přece přátelé dělají a Ron byl jeho první přítel. Harry ho nechtěl nechat jít.
"Jsi děsnej vůl," prohlásil pevně.
"Já vím," pousmál se Ron. "Ty asi - asi nejsi pod Lupinovým palcem, viď?"
Harryho výraz mu byl dostačující odpovědí.
"Mohlo mě to napadnout, kdybych občas používal mozek," zacitoval Hermioninu oblíbenou frázi včetně jejího obvyklého výrazu, "Přecejenom nejsi žádnej otloukánek."
"Došlo ti to? Že ti to trvalo."
"Ale nebyl jsem v tom sám, víš? Říkaj to úplně všichni," ohradil se.
"Skvělý. Hned je mi mnohem líp," povzdechl si Harry. "Co Hermiona?"
"Pořád zkoumá tu psycholigickou bichli. Naposled říkala něco o traumatech v dětství a potřebě otce a množství stresových situací…"
"Vy dva jste docela páreček," zaškaredil se Harry. Na Hermioninu zarputilost bude muset mít větší zbraně.
"To jsme," zazubil se náhle Ron, "Je to senzační, kámo."
"Tak to ti přeju," ucedil Harry.
Ronův výraz hned vybledl. "Vždyť víš, že jsem chtěl vždycky jenom ji. A teď to konečně-," mávl rukou ve vzduchu, "-klaplo."
"Jsem rád," řekl Harry, "Ne, vážně. Je dobře, že jste spolu a šťastný. Přeju vám to," zadíval se na Rona velmi vážně, "Chci to samý pro sebe. A přítel nebo ne, nenechám nikoho z vás stát mi v cestě."
"Ok," přikývl Ron taktéž vážně a natáhl k němu ruku, "Kámoši, Harry?"
"Jak dlouho jsi tady?" probral ho Harryho hlas ze zamyšlení.
Remus stál ve stínu schodiště, ruce hluboko v kapsách, oči přivřené a výraz unavený. Asi před hodinou se vzbudil nahý na zemi před salónem. Děkoval Merlinovi, že se Moony nechal uchlácholit a nesápal se dovnitř na Harryho. Po horké sprše, čistě oblečen, sešel dolů po schodech, jen aby zaslechl Ronaldův výstup. Byl by mu jednu vrazil sám, kdyby ho Harry nepředstihl.
.
"Chvíli," řekl Remus.
"Jak je ti?" Harry k němu přistoupil blíž a objal ho kolem pasu.
"Docela dobře," přiznal s lehkým úsměvem, když se Harryho tvář opřela o jeho hruď a rozcuchané vlasy ho pošimraly pod bradou.
"Proč nespíš?"
"Chtěl jsem se nejdřív ujistit, že jsi v pořádku."
"Je mi fajn," zamumlal Harry do jeho svetru.
Nějakou dobu jen stáli v objetí uprostřed haly.
"Já věděl, že mi neublížíš," zazubil se Harry, hlavu zakloněnou, pohled upřený vzhůru do Removy tváře. "Vem mě do postele?" navrhl s plamínky v očích.
Remus se rychle shýbl a uchopil ho pod koleny, zvedajíc ho ze země do svého náručí.
"Remy!"
"Hm?" broukl a nesl ho pomalu nahoru do ložnice.
Harry se na něj díval překvapeně, zelené oči se zdály veliké v jeho tváři. Jednu paži měl omotanou kolem Remova krku, druhá dlaň ho jemně pohladila po tváři.
"Máš míň vrásek," podotkl zamyšleně.
"Díky," usmál se Remus.
"Vždycky jsi po úplňku strašně unavený," pokračoval Harry.
"Ne v poslední době."
"Proč?"
"Moony," přiznal, "Myslím, že je - spokojený."
"Kvůli mně?"
"Mmm."
Opatrně složil Harryho doprostřed jeho postele.
"Proto si Snape myslel, že se mě pokusíš kousnout? Protože mě Moony považuje za - za-" zarazil se.
"Druha. Partnera. Součást smečky," připustil Remus.
"Zůstaň se mnou?" zatahal ho Harry za ruku. Remus zaváhal, pak se ale položil vedle něho. Harry jej za odměnu políbil krátce na ústa.
"Tak smečka," pousmál se, "My dva a Teddy?" přitulil se blíž do Remova náručí.
"Neděsí tě to?"
Zatřásl hlavou.
.
Prolenošili celé ráno a část odpoledne. Ještě v polospánku se Harry přitiskl k Remymu. Jeho vroucí obětí ho rozhodně nenechávalo chladným a Remus nijak neprotestoval, když Harryho dlaň vklouzla pod okraj jeho vyhrnuté košile a začala si jemně pohrávat s chloupky na jeho hrudi a břiše. Harry pootočil hlavu, kterou měl doposavad položenou na Remově rameni, a vtiskl lehký polibek na odhalenou klíční kost těsně pod límečkem. Paže omotaná kolem jeho pasu ho objala pevněji. Prsty se sevřely na látce jeho trika. Harry pomalu posunul své koleno o něco výš. Přesunul část své váhy a místo po Remově boku teď spočíval přímo na něm, s jednou nohou vklíněnou mezi Remova stehna. Sten, co se mu při tom vydral z hrdla, Rema probudil rychleji než kýbl studené vody. A právě tak rychle se Harry ocitl sám uprostřed velké postele.
Rozespale na něho zamrkal, "Remy?"
Vlkodlak dvakrát rychle přešel po místnosti sem a tam, tvář staženou zlostí či starostmi, kdo ví. Nadechl se. Namísto, aby promluvil, však zatřásl hlavou a vyšel dveřmi ven.
.
"Remy…," zasténal Harry roztouženě zavrtávaje nos do vyhřátého polštáře. Dveře zaklaply a Harry zaúpěl. Pak zafuněl. Nahlédl pod deku ke stanu na svých trenýrkách. Zpět ke dveřím, vyčkávaje. Nic. Ani nečekal, že se vrátí. Přetočil se zpět na bok a rukou sklouzl po svém těle níž. Stáhl ten kousek oblečení, odkopávaje ho ke kraji postele spolu s prošívanou přikrývkou. Jen v červeném triku se znakem Nebelvíru vyhrnutým vysoko na vyhublé hrudi, oči stále upřené na dveřích ložnice, se uchopil do dlaně. Stiskl a zkusmo přejel po naběhlé délce. Zasténal a pak rychle zakousl zuby do polštáře pod sebou. Jeho dlaň se nepřestávala pohybovat.
.
Remus na chodbě několikrát uhodil hlavou o stěnu. Jenom zlehka - aby ho uvnitř ložnice nebylo slyšet. On samozřejmě slyšel. Slyšel tlumené vzdechy a steny. A cítil. Ach bože, proč jen musel mít o tolik citlivější čich? Ruce se mu třásly a samovolně co chvíli vyrážely k přední straně kalhot, které se zdály být poněkud těsné. Položil obě dlaně na ošklivou zašedlou tapetu a nehnutě tam stál jako ten největší pervert, dokud Harry nevykřikl jeho jméno. Pak se přerývaně nadechl a pomaličku vydechl. Přinutil své nohy k pohybu a sešel do přízemí.
.
Když se o něco později sešli dole v kuchyni, Harry už byl zase cítit pouze mýdlem a čistotou. Moonymu se to nelíbilo ani za mák. Chlapcovy tváře byly červené a jeho oči se vyhýbaly kontaktu s těma Removýma. To starší z mužů nechtěl. Přinesl mu ke stolu šálek čaje a sendvič. Posadil se vedle něho a pozoroval, jak Harry omotal dlaně kolem horkého hrnku. Pohladil ho konečky prstů po předloktí. Putoval jimi po mladé tváři a linii krku, načež je zabořil do pocuchaných vlhkých vlasů. Harry se na něho usmál. A po nějaké době ticha se Rema váhavě zeptal, proč utekl.
"Řekl bych, že je na to ještě příliš brzy," připustil Remus klidným tónem.
"Jsou čtyři odpoledne," vyhrkl Harry překvapeně s rychlým mrknutím na bicí hodiny v rohu.
Remus na něj jen pozvedl obočí.
Harryho tváře ještě více zčervenaly, "Oh, aha," pípl, "ty myslíš jako…," mávl rukou mezi nimi, "Uh… Ok," připustil.
Nastalé ticho pak rušil jen tikot hodin a Harryho usrkávání čaje. Totiž, dokud nedorazila Andromeda.
"Máme dnes naplánovanou schůzi Starostolce, už za hodinu," vychrlila ze sebe, když předávala žvatlajícího Teddyho Removi. Jako vždy vypadala upraveně a velice vznešeně v tmavomodrých šatech a plášti s vysokým límcem. Jak to ta žena dokázala se vším, co se kolem ní dělo, zůstávalo záhadou. Teddy okamžitě zamotal prstíky do otcových zvlněných pramenů a zatahal.
"Amos Diggory přednese návrh úpravy zákona o dohledu nad kouzelnými tvory, který chtěl už dávno prosadit. Bohužel za Brumbálova předsedání měl vždy tolik odpůrců…," pohodila hlavou s odfrknutím. Bylo jasné, že má na mysli především svého nedávno zesnulého švagra. "Snad to tam nebude na moc dlouho," uzavřela a měla se k odchodu.
"Andy-" zarazil ji Harry.
"Ano?" otočila se na něj s pohledem, který Harrymu okamžitě připomněl Belatrix. Byly si tak podobné, zvláště nazlobené. Ale Andromeda, přes všechen její zdánlivě chladný odstup a povýšené chování, uměla něco, co Belatrix dávno zapomněla. Uměla milovat. Milovala svého muže, pro kterého kdysi bez výčitek opustila slavný a starobylý rod Blacků. Nade vše milovala svou jedinou dceru. A milovala Teddyho, to jediné, co jí po ní zbylo.
"Máš chvilku, prosím?"
Nezamračila se, ani si nepovzdechla. Nic takového. Jen přistoupila zpět ke stolu a posadila se. Snad sklon jejího obočí, to jak semkla ruce v klíně či pozvedla bradu, dávalo tušit její nelibost.
Harry se chystal udělat něco, o čem se Remus raději ani opravdově neodvažoval přemýšlet.
"Není toho na tebe moc?"
"Prosím?"
"Starosti se Starostolcem, s tvou sestrou…," Harry se odmlčel. Paní Malfoyové byla Starostolcem udělena milost. A stejně tak Dracovi. Část jejich majetku byla zkonfiskována na pomoc postiženým mudlům narozeným kouzelníkům. Na jejich pažích nadále zelo znamení zla a většina čarodějů je neměla nijak v oblibě, byli však svobodní. A i přes původní nedůvěru se Narcissa s Andromedou pokoušely oživit své skoro zapomenuté sesterské city.
…a Teddym," dořekl Harry. "Napadlo mě, jestli by nebylo lepší, kdyby ses přestěhovala sem."
Remus zíral na Harryho s otevřenými ústy. Andromeda ta svá stáhla do tenké linky.
Harry rychle pokračoval: "Po právu je to vlastně tvůj dům," pokrčil rameny. "Bylo by to tak jednodušší…"
"Jistě? Jednodušší pro koho?" přerušila ho úsečně.
Pokrčil rameny, "I pro tebe by to bylo určitě výhodnější. Přece jenom to máš do Londýna dost daleko a každodenní přemísťování nebo cesty letaxem Teddymu nedělají zrovna dobře. Autobus trvá moc dlouho…"
"To jistě," ucedila.
"Já vůbec nezastírám, že si myslím, že by měl Teddy bydlet se svým otcem-," prohlásil Harry přímo.
Remus zavrtěl hlavou, zrak sklopený k desce stolu, zlehýnka houpal Teddyho na kolenou. Harry se pousmál nad Teddyho světle modrými vlásky. Devítiměsíční dítko právě velice zaujatě zkoumalo čajovou lžičku.
"A kmotrem. Na hromádce," pronesla Andromeda pichlavě.
"Andromedo, prosím tě," vyštěkl na ni Remus podrážděně. Nepřál si sice dohadovat se s Teddyho babičkou, ale nesnesl, aby jakkoli napadala Harryho.
"Jenom se nedělej, Remusi. Nejenže jsi dostal moji dceru do maléru. Pronásledovanou Smrtijedy za to, že žije s vlkodlakem, jsi ji opustil, jen abys mohl běhat tadyhle za Harrym. A teď máš tu drzost požadovat-"
"Tak dost!"
Světla zablikala.
"Harry klid," řekl Remus tiše, starostlivě mladému muži, který stál uprostřed kuchyně. Dýchal zhluboka, ruce zatnuté v pěst, vlasy mu povlávaly ve větru, co se sem neměl kudy dostat. Podal Teddyho překvapené Andromedě a přistoupil k Harrymu. "Nerozčiluj se," objal ho kolem ramen a přitáhl k sobě, "Nemáš na to dost sil." Pohladil ho po vlasech. "Všechno bude v pořádku," zamumlal, když ucítil, jak se Harry v jeho objetí třese.
"Ale Teddy by tu měl být s tebou. S námi," šeptal do Removy kostkované košile, "Je náš. Součást smečky. Ne?"
"Ano. A vždycky bude," přikývl Remus.
"Ale-"
"Tak dobrá."
.
Dva páry očí se stočily stranou. Jedny zelené, druhé jantarové. Krásná, však přísně vyhlížející žena, která pohupovala modrovlasé dítko na svém klíně, si nahlas odfrkla.
"Fajn," zopakovala. "Můžeme to tedy zkusit. Morgana ví, že mi tenhle malý dareba dává zabrat."
Harry se zeširoka usmál. Pak se zasmál. Objal překvapeného Remuse pevně a políbil ho na ústa. Znova se rozesmál a tentokrát se vlkodlak křenil s ním.
.
"Můžu ti říkat babi?"
"Tak na to rovnou zapomeň."
"Ale… jak se to potom Teddy naučí, hm? Musíme ti tak říkat, aby si tě s tím jménem dokázal spojit, ne?"
"Jen ve zmínce, nikoli jako oslovení, Harry."
"Samozřejmě, Andy."
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Eliot Snape | 1. srpna 2011 v 22:55 | Reagovat

Přelouskala jsem zatím napsané kapitoly během jednoho dne a musím přiznat, že se mi tahle povídka dostala pod kůži. Doufám, že se brzy dočkám pokračování :D
E.S.

2 dada | 2. srpna 2011 v 2:36 | Reagovat

jeeeej, pokracovanie :) dakujem, trpezlivo budem vyckavat na dalsiu cast cohokolvek ;)

3 tess | Web | 2. srpna 2011 v 23:41 | Reagovat

miluju tuhle povídku. a sem tááááááááááááááááááákhle ráda, no možná ještě radši, že si sem něco přidala. už sem se začala bát, že si s tím sekla. ted když sem opět něco přibilo, a to zrovna k má oblíbené povídce, budu sem opět chodit denně v naději, že se tady objeví nová kapitola. :-D moc za ní děkuju a těšim se na další.

4 Bellatrix Black Lastrange | Web | 3. srpna 2011 v 9:05 | Reagovat

Ráda tě vidím Pooky :) a spolu s tebou samozřejmě taky Remyho a Harryho!

5 Anfulka | 5. srpna 2011 v 11:25 | Reagovat

skvělé

6 miharu | 27. srpna 2011 v 12:49 | Reagovat

Skvělá povídka. Snad brzy přibyde další kapitolka

7 tamias | 5. února 2012 v 11:53 | Reagovat

Krásná povídka bude mít pokračování?

8 Lena | 9. dubna 2012 v 10:30 | Reagovat

Skvělé, jako vždy!!!
Bude nějaké pokračování? Krásné Velikonoce přeji.

9 Pooky | 16. srpna 2012 v 19:30 | Reagovat

No tak jsem vám napsala zas kousek vyprávění o vlcích, doufám, že budete mít radost;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama