Do I detect a flicker of fear? Ah, yes...

Člověk člověku vlkem

15. srpna 2010 v 17:41 | Pooky |  Lupus In Fabula
(Homō hominī lupus est. - Plautus)
Harrymu bylo upřímě, srdečně, z hloubi duše úplně jedno, zda ho novináři nazývají motákem (což bylo momentálně dost blízko pravdě), bezmocným, nemohoucím či oslabeným (s kterými se taky nemohl hádat). Upřímně, ono se to po všem, co na něj Denní věštec a jemu podobné plátky hodily v minulosti, zdálo docela mírumilovné. Nejdřív byl Chlapcem, který záhadně přežil, pak nevyrovnaným šílencem, co lže, krátce Vyvoleným hrdinou a nato zas Nežádoucím zločincem č.1. Teď, když bylo konečně po válce i po Voldemortovi, nálepka politováníhodného kripla Harrymu vadila mnohem míň než nekonečné oslavy jeho hrdinských činů. Harry se necítil být hrdinou. Ani trochu. Vytáčelo ho ale, jak ubližují Removi. Harry si přál, aby jim mohl ukázat, jak báječný Remus je, že bez něho by byl Harry a potažmo celý kouzelnický svět ztracen v temnotě. Kéž by je mohl přimět, aby přiznali úctu a respekt, kam patřil - lidem, kteří se postavili Voldemortovi a jeho nohsledům, těm, kteří bojovali za to, co je správné namísto, aby sklonili hlavy a následovali snadnou cestu. Na druhé straně však věděl, že nemá smysl prát se s větrnými mlýny - kouzelnický svět byl stále ještě místem prolezlým diskriminací a předsudky, místem, kde byl vlkodlak jen nebezpečným zvířetem, člověk bez magie méněcenným a magická stvoření otroky kouzelníků. Revoluci ať vede někdo jiný, pomyslel si Harry. Po všem, čím s Remem prošli, si ze všeho nejvíc přál jen trochu klidu. Ten jim však zjevně nebyl přán.

"Ahoj Neve, Lenko," pousmál se Harry a mávl na pozdrav ze své pozice stuleného klubíčka v křesle. Vánoce přišly a odešly bez velkých průtahů. Harry na tom byl o něco lépe, takže dokázal zůstat vzhůru po většinu dne a jedl více než jen mixovanou stravu, ne však dost dobře na to, aby se delší dobu udržel na vlastních nohou. Pan Mračil mu opatřil vozík a Remus ho v něm denně bral na vzduch do nedalekého parku. Zatím měli to štěstí, že k novinářům nepronikla informace o místě Harryho bydliště.
"Zpátky do Bradavic?" zeptal se celkem zbytečně - expres vyjížděl z King´s Cross už nazítří.
"Škoda, že tam nejsi s námi, Harry. I když Bradavice jsou teď trochu smutné," povzdechla si Lenka a přisedla na opěradlo Harryho křesla. Neville se usadil na kraj pohovky. Remus jim přinesl horkou čokoládu se zbytkem cukroví od paní Weasleyové a posadil se vedle něj. Harry chvilku sledoval, jak se Neville ošívá a červená, než pohlédl na Lenku pro vysvětlení.
S bezprostředností sobě vlastní řekla: "Byli jsme včera na návštěvě v Doupěti. Neville neví, čemu věřit."
"Uh… a co jste- co jste slyšeli?" zeptal se Harry slabě a se zadrhnutím. Remus vypadal velmi zabraný do knihy na svém klíně.
Neville ještě víc zčervenal, Lenka však mluvila dál, jakoby vůbec o nic nešlo, "Ginny dost vyváděla a tvrdila, že tě Remus svádí," řekla.
"Svádí na scestí," skočil jí do řeči rychle Neville.
"Ronovi nebylo vůbec rozumět, byl velice hlasitý," pokračovala, "a Hermiona si myslí, že máš PSDT," zadívala se na něj svýma zasněnýma světle modrýma očima zaujatě.
"PTSD, jak znám Hermionu," opravil Harry, "Posttraumatickou stresovou poruchu," objasnil svým přátelům tiše.
"Oh," podivila se, "a já doufala, že je to nějaký neobvyklý druh domácího mazlíčka," zněla mírně zklamaně, za což byl Harry vděčný. "Nakonec nám George řekl, co se stalo, tak jsem vám chtěla přijít poblahopřát a Neville přišel se mnou, aby se ujistil, že je všechno v pořádku."
V pořádku? pomyslel si Harry a zadíval se na Removo nakrčené čelo, do nějž padaly prameny plavých a stříbřitých vlasů, na jeho ruce - s prsty pevně zaťatými do kožené vazby knihy, jejíž stránky se vůbec neotáčely. Nějak si nemyslel, že v pořádku je ten správný výraz.
ťapky
Flashback
Harry byl unavený. Nemohl si to lépe vysvětlit. Byl prostě unavený a ospalý a nijak zvlášť o svém jednání nepřemýšlel. Kdyby mohl vrátit čas… byl by se zachoval úplně stejně. Bylo to tak snadné.
Od jejich prvního polibku uplynul téměř měsíc. Měsíc Removy ustavičné péče. Jeho starostlivost občas Harrymu lezla na nervy, ale povětšinou byl velmi vděčný za jeho pomoc s každodenní rutinou. Celý měsíc svou vděčnost projevoval polibkem za každé přenesení své osoby, za Remyho pomoc s procvičením svalů, omýváním, oblékáním, za projížďky na čerstvém vzduchu… Dost často i za obyčejný úsměv nebo podaný šálek čaje ho prostě políbil na tvář nebo na rty, krk, dlaň - jakoukoli jeho část, která byla zrovna po ruce. Remus se nebránil. Sám jejich polibky z nějakého, jistě směšného důvodu nikdy nezačínal, a tak je inicioval Harry.
Přišly vánoční svátky a č.12, Grimmauldovo, se zaplnilo Weasleyovými. Všude halas a všeobecné veselí, spousta dobrého jídla, které mu paní Weasleyová neustále podstrkovala, každý mu chtěl něco málo povyprávět - zkrátka, časné odpoledne zastihlo Harryho ve velmi zranitelném rozpoložení. Víčka se mu co chvilku zavírala při Hermionině přednášce o tom, jak je důležité začít se na OVCE připravovat včas. Remus se omluvil z hovoru s Arturem. Usmál se na Molly, v tu chvíli chovající na svém klíně Teddyho. Vysvětlil Hermioně, že by si měl Harry odpočinout. Shýbl se k Harrymu. Sebral ho z pohovky do svého náručí, aby jej odnesl o dvě patra výš. Harry automaticky omotal své paže kolem jeho krku a políbil ho na rty. O něco déle než bylo nezbytně nutné. Než by se eventuelně dalo odbýt coby přátelské políbení. Remus jeho polibek opětoval, než si oba uvědomili náhlé napjaté ticho. Nutno říci, že ticho netrvalo dlouho.
Konec flashbacku
ťapky
"Všechno je fajn," usmál se.

A bylo. I přesto, že si prožili pár dost nepříjemných chvil. Mollyin nesouhlas byl velmi verbální a hlučný. Stejně tak Ronovo znechucení. Hermiona se pokoušela celou situaci uklidnit, zanalyzovat a vysvětlit, což vůbec nepomáhalo. Harry byl rád, že se Remus po pár minutách šoku vzpamatoval a odnesl ho do ložnice. V zápětí mu přinesl malého Teddyho, načež se vrátil dolů čelit jejich hostům. Harry se poté marně snažil z vlkodlaka vymámit, co bylo řečeno. Celé další ráno byl Remus uzavřený do sebe, ať Harry dělal co dělal. Právě se chystali ven na odpolední procházku, když je navštívila Andromeda, které se naskytla neplánovaná schůze Starostolce, aby si u nich odložila Teddyho. S dítkem v Harryho náručí je Remus vyvezl do blízkého parku. Usadili se na okamžik kousek od zamrzlého jezírka. Remus ve svém ošoupaném hnědém kabátě, Harry i Teddy zabalení v čepicích, rukavicích, šálách, svetrech a přikrývkách, tiše pozorovali, jak si kolem břehu hráli dva caparti na honěnou. Jeden z chlapců, dost možná dvojčat, upadl na kluzkém ledě a rozplakal se. Remus byl hned u nich, aby dítěti pomohl, ale podrážky mu ujely a taky se natáhl. Harry se rozesmál, stejně jako oba kluci, a i maličký Teddy je napodobil. Až když všichni tři doklopýtali zpět k lavičce, všiml si Harry mladé ženy, která k nim přicházela od nenápadného krmítka pro ptáky stojícího kus stranou od cesty.
"Ahoj. My jsme se ještě neviděli, že?" usmála se na ně mile, "Nedávno jsme se přistěhovali," dodala na vysvětlenou.
"Soňa," nabídla Removi drobnou, v rudé rukavici oděnou ruku. Remus jí potřásl a představil sebe i Harryho s Teddym, zatímco její dvojčata odběhla zpátky k ledové ploše.
"To je moc hezké jméno, Remus. Řecké, že?"
"Latinské," nedalo to Remymu.
Soňa s lehkým úsměvem pokrčila rameny a pohlédla na Harryho.
"Copak se stalo Vašemu synovi?"
Remus zamrkal a zmateně zkontroloval Teddyho v Harryho náručí.
Harry zvedl bradu, "On není můj otec."
"Oh, pardon," zasmála se tiše a znovu si staršího muže od hlavy k patě prohlédla.
"Je můj partner," dodal Harry suše.
Soňa pozvedla tenké obočí. Její oči už si neprohlížely Rema tak zálibně. "Vskutku?"
ťapky
Remus nebyl dobře náladěn. Nebýt Harryho, který mu průběžně a pravidelně náladu opět vylepšoval svými letmými polibky a pohlazeními, byl by pěnil vzteky a snad si i rval vlasy v zoufalství. Neprve Andromeda a její směšná omezení ohledně doby, kterou mohl trávit se svým synem. Nato Molly a spol. s jejich předsudky. A nakonec ta docela cizí žena včera v parku. Zprvu se zdála být milá. Když ale zjistila, jak se věci mezi ním a Harrym mají, docela obrátila, sjela je znechuceným pohledem a odvedla své děti s urážlivou poznámkou o pervertech a pedofilech. Aby toho nebylo málo, byl dnes zase jednou úplněk.

Pomalým krokem vyšel schody do patra a vstoupil do salónu.
"Zmeškals Andromedu," zvedl Harry zrak od další z Remových oblíbených knížek a poznamenal. Remus jen pokrčil rameny.
"Kdes byl?" zajímal se Harry.
"Ve sklepě," odvětil, přisedajíc si vedle něho.
"Oh," Harry se na něj zadíval zpod pramenů pocuchaných tmavých vlasů.
"Neptal ses jí, jestli bys mohl zůstat přes noc u ní?"
"Neptal."
"Harry..," Remus nedokončil, co chtěl říci, ale Harrymu smysl neunikl.
"O nic přece nejde. Snape ti přinese lektvar-"
"Snad."
"Pokaždé ho přinesl. Nebo ne?"
"Ano, ale stejně. Je to nebezpečné. A neměl bys být sám. Co když-"
"Bude tu Krátura. Navíc už se o sebe dokážu postarat," přel se Harry. Byla to pravda. Téměř už Remuse nepotřeboval. Téměř. Harry mu nikdy mrknutím nenaznačil, že by mu byla Remova péče nepříjemná, a tak se Remus s láskou staral.
"Opravils dveře?"
"Ano. A přidal zámek. Požádám Severuse, aby mě dole zamkl, než půjde..," řekl a oba se odmlčeli. Removy myšlenky zabloudily ke zmíněnému muži.

Severus Snape byl zvláštní ptáček, pomyslel si Remus. Odjakživa proti sobě měli výhrady - způsobené především jeho přátelstvím s Jamesem a Siriusem, pravda - a Remus ho nikdy neměl v lásce, ačkoli se ho naučil respektovat. Krátce po konci války byl Snape předveden před Starostolec a vyslýchán. Mnoho lidí dosvědčilo jeho boj na straně dobra v závěrečné bitvě o Bradavice a Severus tentokrát nestrávil ani den v Azkabanu. Nezdálo se, že by byl ten muž prožitými událostmi nějak pozměněn. Utrousil pár jedovatých poznámek. Poslal nedočkavým novinářům svůj standardní opovržlivý úšklebek. Odsekl cosi na gratulace od McGonagallové. Vrátil se do Bradavic a zavřel se ve své laboratoři. Nebyl o nic přátelštější než obvykle, tedy zhruba jako nenaladěný dikobraz. O týden později se k Removu obrovskému šoku Severus Snape objevil u svatého Munga v předsálí Harryho pokoje. Bylo to pozdě v noci a nikdo kromě Rema ho tam nespíš neviděl. Ale byl tam. Přišel, postál chvíli ve dveřích, načež zas beze slova odešel. Před následujícím úplňkem přinesl na Grimauldovo Remův lektvar. A jak poznamenal Harry, ani v dalších měsících na něj jedinkrát nezapomněl. Někdy na Removo naléhání zůstal na šálek čaje. Zpravidla s ním pak seděl u stolu v hrobovém tichu, které se Remus marně snažil prolomit. To, a nebo vlkodlaka s kyselým výrazem na tváři častoval uštěpačnými poznámkami. Nějakým záhadným a záludným způsobem si Remus protivného lektvaristu časem oblíbil. Obával se trochu, co nastane, když se tu Snape objeví a setká se s Harrym, ale zdálo se, že oba muži konečně zakopali válečnou sekeru.

V hale se ozval zvonek. Paní Blacková zavřeštěla. Následné prásknutí naznačovalo, že se ji Krátura spěchal uklidňovat. Remus se zvedl, aby došel zjistit příčinu celého rozruchu. Snape obvykle nezvonil. Ani neklepal. Popravdě řečeno, většinou vrazil dál, jako by mu to tu patřilo, ani se nenamáhal se zdravením. Proto měl Remus na tváři stále výraz mírného překvapení, když otvíral dveře. Záblesk světla ho oslepil. Halas ochromil jeho citlivý sluch. Překvapení se rychle změnilo v zlost. Práskl dveřmi zpět a pro jistotu je zamkl. Pak se pomalu nadechl. Dlouze vydechl. A opírajíc lopatky o stěnu se pomaličku složil do sedu na podlaze úzké chodby.
ťapky
Harry zaklapl knížku, skopl teplou deku na okraj pohovky a v ponožkách přešel k oknu. Přede dveřmi jeho domu postával nemalý hlouček kouzelníků v pestrých hábitech. Novináři, bezpochyby. Jak se ale..? Áh, povzdechl si v tichosti. Tohle nebylo dobré. Harrymu se celá situace rychle přestávala líbit. Opět skousl spodní ret v zamyšlení, co s tím dělat.

V krbu za ním zahučely plameny, zelená záře se rozlila pokojem a přiměla Harryho otočit se od okna. Z ohně majestátně vystoupila temně oděná postava. Prvotní dojem maličko pokazilo, když klopýtla o chundelatou bačkoru ve tvaru psa s vystrčeným jazykem, povalující se před krbem.
"Pottere."
"Snape."
ťapky
Remus seděl na zemi s hlavou v dlaních. Tohle bylo poprvé, kdy měl chuť - opravdu, opravdu velikou chuť - praštit svého studenta pěstí do obličeje. Bývalého studenta, ale stejně. Něco takového bylo jistě proti předpisům. Povzdechl si. Znovu se zadíval na pevné okované dveře. Za nimi stál Harryho nejlepší přítel. Po jeho boku jeden z lékouzelníků, se kterými se Remus setkal v nemocnici. A půltuctu dalších lidí, většina s pergameny a brky v rukou.

"Sebelítost, Lupine?" ozvalo se za ním, a kdyby snad Remus nerozeznal ten hlas, jeho posměšný tón zcela jasně naznačoval, kdo na něj promluvil, "Nechápu, kde na ni pořád bereš volný čas. Á, ty vlastně nemáš zaměstnání, že? Dejte si s Potterem pozor, mohlo by to vypadat, že se v tomhle domě skrýváte, tak jako jeho předchozí majitel."
"Severusi," zavrčel Remus a zaklonil hlavu, vzhlížejíc za sebe nahoru na schody. Pak mu odpověděl stejným tónem, "Ani nemohu vyjádřit, jak velice… rád tě vidím."
"Velice málo, bezpochyby," odsekl Snape. Pozvedl paži s uzavřeným pohárem. "Nemám. Času. Nazbyt."

Na schodišti za Snapem se objevil pár černých psích bačkor a ty pak pomalu pokračovaly kolem něho a sestoupaly do přízemí. Harry se jednou rukou pevně držel zábradlí a Snapa si nijak nevšímal. Když však míjel Rema, zamumlal, že půjde postavit na čaj. Ke hlavním dveřím ani nepohlédl, ačkoli na ně někdo právě zuřivě bušil. Krátura, který doposavad cosi mumlal ke své zarámované paní, cupital za ním. Remus se zvedl, oprášil si kalhoty a s díky od Severuse převzal svůj lektvar.
"Připojíš se k nám?" kývl bradou k schodišti do kuchyně, než se vydal útlou chodbou. Na jejím konci se zastavil. Odzátkoval odporně páchnoucí nápoj, zadržel dech a rychle jej celý vypil.

Severus Snape s kyselým úšklebkem na tváři sešel zbylé tři schody a s trhnutím prudce otevřel dveře. Dovnitř, k jeho botám, vpadl rudovlasý mladý muž, v ruce pevně svírající hůlku. "Weasley," zamračil se na něj Snape, načež sjel pohledem zbytek skupiny. Zdálo se, že jen lékouzelník v zeleném hábitu viděl dům číslo 12. Ostatní čekali o pár kroků dál a zírali do prázdna.
"Seberte se a zmizte odsud," pronesl chladným tichým hlasem, "na Vaše výlevy tu nikdo není zvědavý."
Ron zrudl a nadechl se k jistě hlasité odpovědi. Než stačil říct jediné slovo, ocitl se vystrčen zpátky na ulici, dveře před ním pevně zavřené.
Severus se otočil na patě. Přirázoval k Removi a sebral mu prázdný pohár.
"Nedáš si s námi čaj?" zkusil to znovu Remus, potlačující úsměv nad Snapovým jednáním.
"Jak jsem řekl, nemám-"
"-času nazbyt," přerušil ho Remus, "Chápu. Chtěl jsem tě požádat o laskavost-"
"Takové věci nedělám," odsekl Snape kousavě.
"To je mi známo," uznal Remus s lehkým úsměvem.
"Vidím, že je ti veselo. Jistě z pomyšlení na příjemný večer při měsíčku se svým milým takřka na dosah."
Removi zmizel úsměv ze rtů a jeho tvář zbledla, "Kdybys mě mohl zamknout ve sklepě, než půjdeš..," nedokončil.
"S potěšením," protáhl Severus. "Jen by mě zajímalo, jak předpokládáš, že se bude ubohý nemohoucí moták Potter bránit, pokud tě tam ty dveře neudrží."
Remus se zhluboka nadechl, "Nemohl bys..?"
"Rozhodně ne."

"O co jde?" zeptal se Harry se zájmem, ramenem se opírajíc o rám u vchodu do kuchyně.
Remus pohlédl od jednoho k druhému, čelo nakrčené v zamyšlení.
"Jen zvažuji," řekl Severus, "zda by ti vlkodlačí kousnutí nepřispělo k rychlejšímu zotavení."
"Remus měl přece Váš lektvar," podotkl Harry.
"Ten nezabrání přenosu kletby, pokus se tě Lupin rozhodne trochu ožvýkat."
"To bych neudělal!" bránil se Remus.
"Jistě?" pozvedl Severus obočí.
Remus si povzdechl. "Neměl bys tu zůstávat Harry. Je to moc nebezpečné…"
"Co to má znamenat? Proč bys mě měl chtít kousnout, když ti ten lektvar pomůže uchovat tvou vlastní mysl?"
Remus neodpověděl, pohled upřený k zemi.
Snape se zašklebil. "Možná proto, že Lupinova vlastní perverzní mysl si s tím nápadem pohrává."
 

20 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 tesss | Web | 16. srpna 2010 v 0:48 | Reagovat

já mám táááááááááááááááááááááááááákovouhle radost, že sem přibila nová kapitola. a zrovna k téhle povídce. to je naprosto skvělí.
co se týče obsahu kapitoly, tak trochu sem čekala, že se ron zachová jako blbec. co mě ovšem překvapilo bylo jednání hermiony. a to že ron prozradil, kde se harry a remus schovávají je hnus. doufám, že se mu za to stane něco odporně hnusného, jako třeba že s mionou nikdy nebudou mít děti 8-) už se těšim na další kapitolu. doufám, že bude co nejdřív, a i když je já si klidně počkám :-D

2 Merlina | 16. srpna 2010 v 21:24 | Reagovat

Já mám taky obrovskou radost z nové povídky. Moc se mi líbí. Díky! :-D  :-)

3 Gigi... | 16. srpna 2010 v 22:52 | Reagovat

U Merlina, já jsem tak šťastná, že se tu objevila nová povídka... :-D moc se mi to líbilo... 8-) nešlo by to třeba ještě rozepsat?... přidat pár dalších dílů?... prosím, prosím, smutně koukám... :-( :-D

4 Bellatrix Black Lastrange | Web | 17. srpna 2010 v 11:04 | Reagovat

Děkuji Pooky...:)

5 raven9 | 19. srpna 2010 v 15:06 | Reagovat

Super. Už jsem myslela, že ty stránky snad nefungují.Doufám, že další kapčy se dočkáme dřív. :-)

6 Lena | 16. září 2010 v 15:44 | Reagovat

Teda, to je skvělá povídka. Našla jsem jí teprve teď, ale o to víc se mi líbí. Snad můžem doufat brzy v novou kapitolu?

7 Katy | 15. března 2011 v 22:42 | Reagovat

Poviedka je uzasna, tak ako aj ostatne. Mozem dufat v pokracovanie?

8 Pooky | 17. března 2011 v 18:00 | Reagovat

ahoj vsem a pekne dekuju za komenty! ;) ne, fakt, mam z nich pokazdy velikou radost ale casu na psani moc nezbyva...
kazdopadne pokracko bude, zadny strach. urcite bude. brzo.
.
a dost mozna ze i k tehle povidce:P

9 Karin | 27. května 2018 v 19:11 | Reagovat

Ten konec mě docela pobavil. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama